Páteř Anglie versus moje
Blog

Páteř Anglie versus moje

13. února 2020

Závod Montane Spine Race dosáhl svého cíle a náš ambasador Venca Francke nám přináší první dojmy, jak se takový závod dostane doslova pod kůži

Zimní horský maraton pro odvážlivce je považován za jeden z nejnáročnějších dálkových závodů v Evropě. Závodníci musí pokořit 431 km za 7 dní. Konal se ve Velké Británii ve dnech od 12.1.-19.1.2020.

I naše země měla své zastoupení, své želízko v ohni, svého ultratrailového hrdinu, našeho ambasadora Honzu Franckeho se startovním číslem 149, kterého bylo možné sledovat naživo přes GPS Tracker a vidět jak se mu daří třeba i na dálku.

Přinášíme vám jeho vyprávění den po dni, dojmy z příprav na závod a popis drsné běžecké reality show. Veškeré texty sdílíme z Vencových webových stránek:


http://www.janfrancke.com/

Páteř Anglie versus moje

Pod stromečkem jsem moc materiálních dárků naštěstí neměl. Za to tam byl jeden nehmotný, který se již brzy zhmotní v kyselinu mléčnou, která zaplaví mé svalstvo. V emoce, deprese, euforie a halucinace, které zaplaví můj mozek a třeba taky batoh, který zničí moje záda. Tím darem je porce 430 kilometrů na extrémním závodě Montane Spine race, který se koná v Anglii přes pohoří Peniny. Je to nonstop závod z bodu Áá do bodu Bé, kdy si povinnou výbavu musíte nést pěkně v batohu na zádech. Tou výbavou bohužel není jen pláštěnka a chleba s paštikou, ale poměrně dost věcí, které se musejí scvrknout do co nejmenší váhy. Například spacák, karimatka, bivak, vařič, náhradní oblečení, jídlo, min. 2 litry vody, telefon, lékárnička, nesmeky a tak dále. Cestou je pět kontrolních stanovišť, na kterých si můžete odpočinout a doplnit jídlo, vodu a morálku.

O tomto závodě moc nevím, ale vím, že je to závod v tom, kdo dokáže déle nespat, pohybovat se svižně a jistě k bodu Bé. Představa se neustále pohybovat a alespoň dvě noci nespat je pro milovníka spánku lehce děsivá. Ale co je děsivé, je i lákavé. Dalším extrémním faktorem je anglická zima. Ač jsem ji nikdy nezažil a nemohu o ni psát, tak si ji umím živě představit. Teploty kousek pod nulou, kousek nad nulou, déšť, sněho-déšť, sníh, vítr, vichřice, mokro, bažiny, rašeliniště, ještě víc mokro, pramálo lesů, planiny a když má Alžběta dobrou náladu tak i sluníčko. Pohyb v -30° v polární zimě je pro mě přijatelnější než v tomhle. Ale třeba bude královna milostiva.

Většina závodníků má měsíc před startem natrénováno, vybavení otestováno, jasno co si vezmou a dolaďují detaily. U mě je to taková před extrémní klasika. Měsíc před startem jsem měl potvrzeno, že mohu startovat a tak jsem si sedl ke sklence vína a hluboce se zamyslel, co mohu udělat pro to, abych sci-fi přeměnil v realitu. Jasné bylo, že je potřeba zahájit trénink. Vyhrabal jsem batoh, naložil do něj činky o hmotnosti 8kg a vyrazil na trénink. Byl jsem dost nemile překvapen, ba dokonce šokován, jak neběžím, ale sunu se a jakej to je sakra rozdíl mít osm kilo nadváhu. Teď už konečně vím, jak se cítí při běhání ti, co zrovna nemají "závodní" váhu. Během toho sunutí, jsem vymyslel skvělou strategii. Musím shodit alespoň čtyři kila tělesné váhy, aby to nebyl takový šok pro pohybový aparát a klouby. Jenže v životě jsem cíleně nehubl a v období svátků obžérství se to ukázalo jako nemožné. Touha se po tréninku nažrat byla silnější a tak jsem tuto strategii pomalu opustil.

Nyní je týden do startu. Zchudl jsem zhruba o kilo a půl. Podařilo se mi uskutečnit několik delších, tří až čtyř hodinových běhů s batohem. A aby to nebylo tak jednoduché, tak Matěj, náš starší potomek, ze školky přitáhl solidní sbírku bacilů a virů. Té podlehla celá rodina zatím kromě mě (za silného ťukání do dřeva a pod vlivem všech možných šamanských lektvarů a přípravků proti onemocnění). Co se týče vybavení, tak hmotně sice mám zatím jen batoh a boty, ale teoreticky a snad i prakticky bych měl zbytek vybavení získat již brzy. Ve zbytku pár následujících dní se pokusím v klidu ukočírovat chaoz nepřípravy a připravit se na páteční odlet.

Inu, ale což. Když nejde o život, jde o hovno. Přehnaná připravenost není dobrá a o to více budu mít zážitků. Můj cíl je jasný, dostat se do cíle a k tomu budu přidávat bonusy jako umístění a čas. V mém řídícím centru to je jasné a jediné co mě může zastavit na cestě do cíle, je vážná dysfunkce té hromady masa a kostí pod řídícím centrem, kde jsem doma. Můj pohyb budete mít možnost sledovat opět online 12.ledna od osmi hodin ráno, ještě ale nevím kde.

 Závěrem tohoto psaníčka a začátkem tohoto příběhu, bych chtěl tuze poděkovat Montane Česko Slovensko za Ježíška a za veškeré oblečení na závod. Vertical trade za outdoorové vybavení. Inov8 za obutí. "Pod 7 kilo" za poskytnutý neuvěřitelně lehký spacák. Kronium a Fenix za čelovku. A hlavně ženě za trpělivost, lásku a dětem za trénink nespavosti.

Spine race - od kostrče ku kříži 

Nadešel čas, abych zvedl kotvy směrem k Alžbětě a podíval se na její starou páteř svými chodidly. Je to páteř Anglie a je to stezka Pennine way, která protíná řídce osídlené anglické pohoří a vrchovinu Penniny, kde převažuje chov ovcí ( = hodně bobků a občasné navázání hovoru s ovcemi). Geoanatomicky s kostrčí na jihu, krčním obratlem na severu Anglie a navazující na Atlas, čili poslední krční obratel skotským pohořím The Cheviots. Cesta je to dlouhá - 430km bez bloudění (nereálné). Je pestrá a krásná, ale zároveň je to dost často hnus. Bláto, mokro, bahno, mokro, vítr, vichřice, bahno, bláto, mokro a do toho občas sníh, kámen, cesta a pak zase klasika bláto, mokro, bahno, mokro, vítr, bahno, bláto. Je to stezka, která existuje na mapě a je na ní důkladně zakreslena, ale orientace a navigace je často náročná. Stojíte uprostřed mokřadů a bažin, nikde jediný náznak stezky a všude okolo tma, déšť, a tak je to často na intuici a důvěře v gps navigaci. Je to taky nonstop závod, kdy není čas ztrácet čas a není moc možností na odpočinek, kromě check pointů, kterými procházíme. Na zádech si každý nesl batoh a v něm povinnou výbavu (spacák, bivak, karimatka, vařič, hrnek, dostatek jídla, lékárnička, náhradní vrstvy oblečení, nesmeky, mapy, náhradní baterie, čelovka, telefon, a další maličkosti). Prodělal jsem třítýdenní chaotické období příprav a tréninku, v kterém jsem úspěšně čelil rýmičkám a kašílkům a tak jsem najednou s batůžkem stál na letišti a loučil se svými bližními.

Abych to byl můj klasický odjezd, tak jsem si odlet zpestřil lehkým adrenalinem. V klidu jsem se odbavil, šel na svůj gate do odletové haly a tam jsem zjistil, že nemám telefon. Byl jsem přesvědčen, že z auta jsem si ho vzal a tudíž jsem si myslel, že mi někde vypadl, či mi ho někdo ukradl. Začal jsem vyhodnocovat, jak hodně jsem závislí na telefonu a jak moc ho budu či nebudu potřebovat. Bohužel jsem zjistil, že jsem na něm závislý a bez něj to nepůjde. Složitě jsem se zase navrátil zpět a začal hledat telefon. Nikde nic, poslední šance byla zkontrolovat auto. Byl tam. Se svačinou v batůžku a koláčema v podpaždí sedím v letadle do Manchesteru. Vlakem se přesouvám do centra na hlavní nádraží a tam začíná další zážitek. Potkávám se tam s Janem Kriškou, velkým dobrodruhem, závodníkem a Slovákem žícím v USA. Setkání je to příjemné, stojíme na správném nástupišti, nasedáme do vlaku do Edale, kde je start závodu. Po skoro hodině jízdy přijde průvodčí a vyhodí nás z vlaku, protože to není vlak do Edale, ale úplně někam jinam. Vlak stojící vedle na koleji a jede zpět do Manchesteru nám zavírá dveře před nosem. Malá vesnice, kde nic tu nic, jen hospoda a tak jdeme na pivo. Tam nás mezi sebe velice přátelsky přijmou místňáci a o zábavu je postaráno. Rozumnět jim moc není, ale to nevadí. Zpět v Manchesteru a tentokrát již správným vlakem. Druhý den proběhne kontrola vybavení, registrace a rozprava. Jan je velký fanoušek fotbalu a tak mě, antifotbalistu, zve na zápas Premier league do Manchesteru na zápas Manchester United. Taková nabídka se neodmítá a zážitek to byl velký a já mu za to děkuji velice. Večer jsme zpět a tak je konečně čas na přípravu na závod.

Je 7:59 ráno, obloha je ocelová, lehce pofukuje a je docela příjemně. 8:00 Start závodu. 8:01 a hustě prší a fouká. Hurá. Dle zvyku se řadím do předních řad. Tempo je zběsilé, ale jistě se to za chvilku zklidní. Ač můj cíl po měsíci tréninku je jasný, i tak si tajně doufám, že bych se mohl držet kousek za čelem závodu. Jenže skutek utek a mě uteklo nejen čelo, ale i tělo závodu. Tempo se nezpomalilo a mě bylo jasný, že musím opustit veškeré ambice a zvolit mě úměrné tempo a tím se řídit, jinak si můžu z prvního check pointu vzít rovnou taxík zpět. Do kopce chodím a zbytek běžím. Ze začátku je to dost do kopce a to je příjemné, pak se to začne vlnit a začne přibývat bahna. Naivně se snažím přeskakovat velké kaluže či hluboké bahno, abych si co nejdéle udržel suché boty. Později v závodě, jsem se této mé humorné snaze musel hodně smát. Prvních pět hodin hodně prší a fouká, takže svět se uzavírá do kapuce a následování závodníků před sebou. Člověk se uzavře do svého světa a vůbec nic, kromě hýbání nohama a rukama, se neděje. Odpoledne se královna umoudří a s deštěm poleví. Ovšem vodou nasáklé bažiny a pastviny si s chutí pochutnávají na našich botách a někdy je ani pustit nechtějí. Denní světlo mizí a začíná dlouhá tma. Pohybuji se necelých deset hodin a to se začíná projevovat. Zhruba v 19:30 dosáhnu po 74km prvního checkpointu. Tam se nikdo moc nezdržuje a všichni spěchají dál. Mám úplně všechno mokrý a nemůžu se dočkat až si sundám boty na chvíli. Na chodidlech mám takový varhánky jako po několika hodinovém pobytu ve vaně. Oblékám se do suchého, nohy do mokrého a po hodině a půl vyrážím vstříc noci. Poseděl bych tam déle, či bych si klidně na chvíli zdříml, ale všude přítomný nádech spěchu padá i na mě a tak utíkám na dalších 93km cesty k dalšímu check pointu s malou kontrolní stanicí za 55km.

Spine race - kostrč až L1

Po hodině a půl spěšného odpočinku opouštím první checkpoint, do tmy a do mé první anglické noci. Přede mnou dlouhých 96km s tím, že po 56km mám možnost na chvíli zastavit v mezistanici Malhalm tarn. Noc je ještě mladá a jsem zvědav, jak ten dnešní večírek bude vypadat. Pod nohama to mlaská a bahno se čas od času snaží vcucnout mou o pár čísel větší botu. Občas si říkám, jestli to nejsou nějaký malinký trollové, co mě čapnou za botu a nechtějí pustit. Anglie je přece plná tajemství, nebo alespoň Harry Potter to říkal. Boty jsou permanentně obaleny bahnem a v botě si zakládám na kvalitní anglický močál. Hodiny plynou a přecházím do monotonního pohybu bez myšlenek a jakékoliv mozkové aktivity. Tu občas vyruší nejistota v navigaci a tak čas od času, někdy i častěji, kontroluji svou gps. Zhruba kolem druhé hodiny ranní přichází první fyzická krize. Ale je to taková přátelská návštěva. Spíš jako by ke mě přišla v dobrém úmyslu mě varovat ať si nezahrávám, že tu není naposled a když to nepůjde po dobrém, tak po zlém určitě. Zhruba ve tři ráno přišla znovu a byla už o něco agresivnější. Důsledkem její návštěvy už bylo zpomalení a druhé varování. Zamával jsem ji a šlapal v rychlém tempu dál. Chvilku běh, chvilku rychlo chůze. Na obzoru už tma prohrává v boji se šerem a to je vždy moment, který mi dodá energie. Opustit po čtrnácti hodinách kužel čelovky a zvláštní svět v něm je vždy pozitivní moment. Bohužel mé euforie si všimla krize a přispěchala mi na pomoc. Je osm ráno a na mě padá taková deka, že se uchyluji do pomalé chůze, tupého vnímání a k tomu se přidávají první příznaky nedostatku spánku. Přestávám vnímat okolní světa dění a pohybuji se ve stavu kde bdění střídá snění. Nohy vypověděli službu a chodidla jsou v jednom ohni. Strašně rád bych si sednul a odpočinul si. Když jsem za sebou táhl na Aljašce či Yukonu saně, tak jsem si v těchto případech na ně mohl sednout a pár minut si odpočinout. Jenže zde si můžu maximálně zabořit prdel do bažiny a už z ní nikdy nevstat. Navíc mě stále po prvním dnu ovládá falešný pocit spěchu a domnění, že všichni pořád spěchají a člověk se v klidu nemůže ani vyčůrat.

Potácím se potácím až se dobelhám do vesničky Malhalm. Zde začíná národní park a hlavně tady mají veřejné záchodky. To je ideální příležitost si sednout. Kvalita odpovídá veřejným toaletám, ale to mi je jedno. usedám, nespěchám a čekám. Dokonce se mi podaří zabít dvě mouchy jednou ranou a během odpočinku se zbavím i nějaké té střevní váhy. Chodidla mě prosí, ať si sundám boty, ale na to není čas. Musím využít toho, že krátký odpočinek v sedě mě probudil z letargie (či případně přítomný smrad) a vyrážím vstříc národnímu parku. O park se tu starají a tak místo bláta je tu krásná pěšinka a je čím se kochat. Cesta začne stoupat prudce do kopce a to je též pozitivní pro změnu pohybu. Za další hodinku se konečně dostanu na očekávaný mezi checkpoint Malhalm tarn. Je to místo kde si můžeme doplnit vodu a na chvilku vydechnout. Jestli se na něco těším, tak na to, že si sundám boty. Nohy mam zničený nehorázně a chodidla ještě více. Když jsem se pokoušel trénovat na tento závod, tak nejdéle jsem běžel 4,5 hodiny a v suchu. Možná proto teď má tělesná stránka nemá ponětí co se to děje. Chodidla mám výrazně opuchlý, pálivý, bolavý a úplně rozmočený. Dávám jím půl hodinky svobody na čerstvém vzduchu než je zase pošlu do intoxikovaného pekla. Fyzicky jsem úplně vyřízenej a psychicky na tom nejsem o moc lépe. Toho využijí hned zlý trolové a začnou mi našeptávat, že můžu klidně skončit. Dávám si jediný cíl - dojít 40km na další checkpoint, tam si odpočinout a rozhodnout se co dál.
Vyrážím tedy dál. Vítr nabírá na intenzitě a přede mnou se zvedá stolová hora Pen-Y-Ghent. tajně doufám, že tudy cesta nepovede, ale je mi jasné, že přes její vrchol určitě půjdeme. Za nedlouho už stojím na úpatí a přede mnou tak trojkové lezení. To by nebyl takový problém, kdyby se mě královna nesnažila zfouknout z hory dolů. Při některých poryvech jsem se musel pevně chytnout a přitisknout se ke stěně. Co jde nahoru, musí bohužel i dolu a cesta z hory bolela náramně. Ještě, že mám v rukou hůlky, které skoro používám už místo nohou. Ve vesničce Horton in Ribblesdale si od dobrovolníků dobrovolně dávám kávu a sušenku. Padne tma a další noc už si brousí kosu, ale už se to krátí a po pár dalších výstupech, bažinách, rašeliništích a občas i normálních cestách se konečně dostávám na druhý checkpoint v Hawes. Nemám tušení kam se má mysl ubere v rozhodnutí, ale je mi to momentálně jedno. Najím se a jdu si po třiceti osmi hodinách bdění lehnout. Nohy, v kterých mam zatím 170km, dávám nahoru a uvidíme co se bude dít dále.....

Spine race - Z mrtvých vstání - L1 až T6

Hawes, checkpoint číslo dvě, 170km v nohách, 38 hodin bdění v hlavě, opuchlá a bolavá chodidla, psychika a fyzička na dně. Toť jest dosavadní a nemilá statistika. Dal jsem si za úkol se dobelhat na tento checkpoint a zde děj se vůle boží, či spíše vůle královny. Čerti na jednom rameni mě přesvědčovali, že už to nemá smysl dál se trápit. Andělé na rameni druhém se modlili, abych došel na checkpoint a tam poslal čerty k čertu. Ještě pár hodin před Hawes jsem do těla poslal trochu chemie, což dělám pouze v krajních situacích, kdy tělo graduje svůj boj za svobodu a volnost. Tímto procesem jsem jeho volání lehce utlumil, za což bych se mu chtěl, jako jeho věrný posluchač, hluboce omluvit. Nicméně můj stav se zde lehce zlepšil a dopřál jsem si necelé tři hodiny spánku. Věnoval jsem kvalitní péči opravě nohou a chodidel. Po probuzení jsem byl opět zmatený jak lesní včela, ale věděl jsem jednu věc - pokračuji dál a přehodnocuji své ambice pouze na mou přítomnost v cíli. Čas a umístění jsou již druhořadé. To má zřejmě za následek to, že jsem poprvé podvědomě přestal spěchat a spolu s únavou, je z toho velice neefektivní pobyt na checkpointu. Když se proberu, tak tam prostě sedím, koukám, přehrabuji věci, pojídám, popíjím, ale ve výsledku to je bez výsledku. Konečně jsem si taky vyměnil termo kalhoty, který mi včera celý den padaly, což bylo mentálně zničující. Pár set metrů a kalhoty jsem měl pod zadkem, kde je zachytily šusťáky. Natáhnout a znovu a znovu a znovu. Vypadal jsem jak blázen. Zřejmě se taky unavili a povolili. Nyní mám šňůrku a tu utahuji nadoraz. Konečně jsem zapnul přezku batohu a vyrážím za dalším bahenním zážitkem.

Jsem na cestě a hodinky mi oznamují 4:00 ráno. Pomalu rozhýbávám kyvadla, chytám rytmus a přichází z mrtvých vstání. Když mohl vstát takhle Ježíš, tak ježiš proč bych nemohl já? Říkám si. Dalším bonusem jest to, že se krajina docela zvedá a je to nahoru a dolu. Kopce mému pohybovému aparátu svědčí. Ještě větším bonusem jest to, že první půlka cesty je méně bahnitá než doposud. Ještě za tmy mi do cesty vstoupí stádo ovcí. V klidu s nimi pohovořím a žádám je, jestli by mi uhli, ale ještě nemám ten správný přízvuk a tak jen splašeně poskakují sem a tam.

Světlo čelovky konečně vystřídá světlo dne. Krajina je hornatá, holá, občas s anglickým trávníkem, stádem ovcí a přesně takhle jsem si představoval Anglii. Ještě by tu mohli běhat nějaký skřítci či Harry Potter a bylo by to v pořádku. Zadumaně šlapu, když v tom slyším hodně divný bečení. Ve stráni nade mnou stojí člověk a stejně jako já napodobuje bekot ovcí. Něco na mě volá (lidskou řečí), ale nerozumím mu ani slovo a tak mu děkuji a mávám. Ale on volá dál a nakonec pochopím, že mi říká ať se jdu podívat na sráz pode mnou, jestli tam nemá zatoulaný ovce. Nemá. Takže pasáček ovcí co hledá svoje černé ovce ve stádu.

Dostávám se na náhorní plošinu, mohu-li to tak nazvat a v dálce vidím nejvýše položenou hospodu v Anglii, Tan Hill. Tam sice není chekpoint, ale zastavit tam můžu. Opět musím projít stádem ovcí, ale tentokrát si rozumíme. Bečím na ně, oni koukají, zdá se, že poslouchají a hlavně mi odpovídají. Vrchol mé ovčí konverzace je ten, že když se otočím, tak za mnou jdou. Stal jsem se na chvíli pasákem, jak romantické. Na Tan Hill sundávám na chvíli boty a rozmačkávám varhánky. Dávám si kávu, dopřeji si dehydratovaný Beef stroganov co nosim v batohu a vyrážím dál. Kam se podívám, tam je rašeliniště. Cesta vede skrz něj. Následující hodiny jsou hodně mokrý a pomalý. Kudy přesně vede cesta, je zcela nejisté. Propadnout se po kolena do bahna není žádný problém. Naštěstí mě předbíhá jeden závodník a mě se podaří se ho chytit a popobíhat s ním. Jemu síly odcházejí a mě naopak. Takže doběhnu dalšího závodníka, netušíc, že to bude můj budoucí sparing a dobrý kamarád Jon Hall. Já jsem navigačně jalovej, ale Jon vede neomylnou linku a tak to dobře odsýpá. Déšť se střídá se sněhem, je kolem nuly a voda v rašeliništích je studená. A zde se projeví jediný pozitivní účinek mokra a bahna. Jak téměř neustále prolívám botu výrazně studenou vodou, tak má chodidla splaskly a já mam poprvé pocit, že mám zase chodidla jako člověk a ne jako slon. To mě hodně osvěžilo a opouštějíce Jona se vydávám svižně kupředu. Je tu hodně pastvin a to znamená hodně zdí na přelézání. Některé jsou vysoké a občas už není sranda je překonávat. Déšť vystřídal sníh a krajina se začíná lehce bělat. Spěchám na další checkpoint, Middleton in Teesdale, který už není daleko.

Pozitivní světlo dne pomalu střídá negativní světlo čelovky. S odchodem dne nastává vzácný okamžik. Musím se zastavit, zadržet dech a nasát tento moment, abych si ho pamatoval. Je totiž absolutní bezvětří, neprší, nesněží a tak je najednou úplný klid a ticho. Padne tma a mě naštěstí už nezbývá moc na další checkpoint a tak kolem půl šesté odpoledne jsem tam. Přede mnou se zdvihá kostelní věž a mě se nechce věřit, že to je ono. Ale je to tak a je to opravdu velice unikátní checkpoint. Bývalý kostel. Zde hodlám pospat chvilku a dát odpočinout tělu. V křesle tu potkávám podřimujícího Jana Krišku, mojho slovenského brata a budúcého parťáka.

Spine race - T6 až C7

Na checkpointu si dopřeji něco málo přes dvě hodiny spánku. Ale kvalita to byla mizerná. Sic ze začátku spím jak zabitej, ale pak spoluležník začne chrápat takovým způsobem, že se nestačím divit, co dokáže lidské tělo vyprodukovat za zvuk. Myslím na ty špunty do uší co mám v tašce a pro který se mi nechce chodit. Vstanu a jsem tradičně zabržděnej. Tudíž to co by mi v normálním stavu trvalo dvacet minut, mi tady trvá hodinu. Najím se, kávu popiji a začnu se oblékat. Závodnice, co se chystá taky vyrazit, se mě ptá, jestli může jít se mnou. Ač jsem spíše solitér, tak přikyvuji, že samozřejmě. Řeknu ji, že za deset minut vyrážíme. Ale po deseti minutách jsem se nikam neposunul, tak začnu stresovat a urychleně vše házet do batohu. Už je to hotovo, ale nemůžu najít rukavice, který jsem si sušil. Dobrých dvacet minut prohledávám snad celý kostel, ale možná se sušili tak, že se vypařily. Ona závodnice sedí rezignovaně u stolu a zahání čekání jídlem.

Konečně v 22:30 vyrážíme do tmy, lijáku, bahna a větru. Cesta vede podél řeky, přes pastviny a ploty. Permanentně to čvachtá. Kolegyně je relativně upovídaná a já se klasicky nominuji do role posluchače a svou konverzaci omezuji na yes/no/really? Ta žena, jejíž jméno matně odhaduji na Kerry, má problém s botami. Staví jednou aby si je spravila, čekám. Podruhé potřebuje čůrat, čekám a jdu čůrat opodál. Potřetí opět boty, ale to už jí je trapný, tak mě posílá napřed s tím, že se třeba uvidíme. Tak nějak mám chuť být sám a proto podvědomě spěchám kupředu. Rychlý pohyb mě celkem osvěží, ale co mě osvěží ještě více, je přechod řeky. Cesta vede přes řeku, ale ta hučí jako divá a když do ní zasvítím čelovkou, tak někde na dně jsou vidět velký kameny po kterých se za normálních podmínek dá přejít suchou nohou. Zdá se mi nereálné, že by tudy šla cesta, protože proud řeky je docela silný, a tak chvilku korzuju kolem břehu a hledám místo na bezpečné překročení řeky. Ale nakonec končím u oficiálního přechodu. Chystám se jak na skok na mistrovství světa. Nechce se mi a váhám. Nořím hůlky do vody na první ponořený kámen a skáču na něj. Voda je po kolena a kdybych neměl hůlky, tak mě proud strhne sebou. A že hloubka nebyla malá. Není čas ztrácet čas, a já se přesouvám na druhý kámen, na třetí a rychle na břeh. Výhodou tohoto přechodu byl vyplavený adrenalin a tak se cítím velice dobře a spěchám kupředu. Když začne docházet adrenalin, tak začínám před sebou vidět čelovku. To je další hnací motor a brzy doběhnu Tonyho. Toho jsem potkával už od prvního dne a neustále se míjíme. Je to zkušenej veterán a místňák. Tonda toho moc taky nenamluví a tak chvilku jdeme mlčky spolu, ale brzy ho opouštím. Cestou potkávám záchranáře, kteří mě varují, že je docela rozvodněná řeka,kolem který jdeme. Really? Ještě, že to vim. Cesta se začne ubírat kaňonem podél řeky. Někdy je to v pohodě, ale někdy cesta zmizí a přede mnou je kamenitý sráz a cesta nikde. Podle gps cesta vede dva metry ode mě v bublající řece. Kameny kloužou a hledat si přes ně cestu je náročný a dosti pomalý. Takhle to pokračuje nějakou dobu než kaňon skončí ohromným vodopádem. Stojím zhruba padesát metrů od vodopádu a snažím se intuitivně vycítit cestu. Ale necítím nic, jen narůstající nejistotu a moje pižmo. Přede mnou i nade mnou prudký sráz a kameny. Podle gps má jít cesta podél vodopádu. Kousek zkouším lézt po skále a balvanech, ale strach a selský rozum mi velí jít zpět dobrovolně než nedobrovolně pádem. Vše stěžuje tma a orientace v tomto nepřehledném terénu. Váhám a snažím se vyčíst z mapy i to co tam není. Nakonec volím variantu volného stylu a cestu nejmenšího odporu. Nahoře nad vodopádem je hráz a na ní se musím nějak dostat. To se mi nakonec povede, ale moc by mě zajímalo, kudy vede oficiální trasa. Z hráze vidím Tondu, nebo spíš jeho čelovku, jak se točí ze strany na stranu a stejně jako já hledá cestu. Opět posílen adrenalínem pospíchám do kopců přede mnou. V kopcích na mě doléhá krize jak spánku tak těla a mysli. Dostávám se do hypnotické chůze a z té mě dostává až vyděšení. Tupě totiž zírám pod sebe na stopy ve sněhu, který občas vystřídá tráva, a najednou bílou barvu střídá barva temně černá. Až mě z toho zašimrá v podbřišku. Pode mnou je útes a prudký sráz. Pro lepší probuzení mi hned prudký vítr nafackuje a jsem zpět v realitě. Koukám na mapu a trochu jsem sešel z cesty. Vracím se a podél srázu kráčim po vrstevnici ve fujavici dál. Je to docela dramatické v té tmě a ač je člověk v Anglii, tak má pocit, že je v drsných horách. Cesta z kopců dolů je bolavá, a hlavně se ponořuji do stavu mezi bděním a sněním, což přináší opět úsměvné situace. Například jsem se leknul kozy, která kolem mě proběhla a v tu ránu leknutím se rozplynula.
V šest ráno se dostávám do vesničky Dufton. Tam je takový mezi checkpoint, kde si můžete max půl hodiny odpočinout a doplnit vodu. Organizátoři, vzhledem k blížící se vichřici, pravidlo max 30ti minut pobytu zrušili a umožnili závodníkům se připravit na výstup na nejvyšší bod závodu. Čili jsme tam mohli být jak dlouho jsme chtěli. Přišel jsem tam relativně zničenej a tak jsem tam sebou fláknul na zem a čtyřicet minut si pospal. Zde opět potkávám Jana, ale odchází když já jdu spát. Co jest, ale naprosto stěžejní v této vesnici, že je zde otevřená kavárna. Pro mě milovníka kávy, to je jako ráj na zemi. Po hodině a něco opouštím "mezi checkpoint" a již za světla mířím do kavárny. Z té zrovna odchází Jano, ale jako slovenský bratr na mě čeká. Já už má dost instantní kávy z check pointů, kterou si musim dávat s mlíkem a cukrem aby se z ní stal dezert a dala se polknout. Rovnou si u milé paní objednávám double shot espresso. Jenže zapomínám, že jsem v Anglii. Paní pochopila double shot jako pořádnej velkej kbelík kafe. Ale tak lepší než-li drátem do oka.

Poprvé a ne naposled vyrážíme s Janem. Čech a Slovák kráčí sračkama a bahnem vstříc tomu nejvyššímu vrcholu závodu Cross fell (882 m.n.m.) Co víc by si Čechoslovák mohl přát ? Jano je velice zajímavý člověk a mimo jiné je to pokořitel tý nejdelší trasy na aljašském Iditarodu, kdy se sáněma ušel 1700km. Je to doktor a zaměřuje se na spánkovou deprivaci, založil si pivovar, žije v USA a tak bych mohl pokračovat dál. Nicméně je mi to trapné, ale síla hor a živlů mě nabíjí, a já mám opět touhu jít sám a rychle. Proto se Janovi vzdaluji a spěchám na vrchol. Pár výškových metrů a z bahna je sníh. Toho přybývá a já jsem ve svém živlu. Sice to je mokrej sníh a pod ním nezamrzlý bažiny, ale je to sníh. Na kopci přede mnou vidím další dva závodníky a tak se ženu jak pes za nimi. Jakmile vyjdu na první vysokej kopec, začne brutálně foukat. Na druhým kopci fouká tak, že mám problém držet rovnováhu a při poryvu větru to se mnou hází jak s hadrem. Vítr mi tak šustí mojí šusťákovkou, že neslyším nic, jen to zběsilý šustění a hučení. Přede mnou se z mraků vynoří Cross fell a tím jsem dosáhl nejvyššího bodu závodu. Rád bych si to užil a pokochal se, ale vítr mě odfoukává zase rychle dolu do údolí. Cestou nedaleko pod vrcholem je kamenná horská chata a v ní horal co vypadá jak Santa Klaus, vařící čaj a polívku. S chutí si dám a nasávám neuvěřitelnou atmosféru této kamenné chýše. Pak už je to jenom dlouho z kopce na další checkpoint Alston. Sníh pomalu mizí a opět přichází to staré dobré, tedy mokré, bahno. Do Alston dorazím ještě za světla kolem půl páté s tři sta kilometry v nohách....

Spine race - C8 až C3

Na checkpointu je to už taková zaběhnutá klasika. Tupě pokoukat, pojíst, zbytečně vybalit a zase zabalit věci a trochu pospat. Ještě než se vydám zavřít si oči, tak dorazí Jano. Ne nadarmo se jako doktor zabývá spánkovou deprivací a demonstruje ji v plné síle na živo. Sedne si prostě do židle, ohne se nad tašku, takže to vypadá, že tam něco hledá, ale při detailnějším pohledu, hledá se zavřenýma očima. Prostě si poklimbá nějakou chvilku a to mu stačí. Výhodou je, že se člověk neprobudí tak zmatenej a rozbitej jak když spí dvě hodiny, ale samozřejmě to nelze takto praktikovat na každém checkpointu. Později mi na trati dává přednášku právě o spánku. Nejdůležitější fáze spánku je REM, ostatní fáze jsou během takového závodu zbytečné. Normálně se do REM dostaneme po pár hodinách spánku, ale když je tělo spánkově deprivované, můžete se do této fáze dostat docela rychle. A to je to klimbání v židli. Prostě se nezabývá zbytečným spánkem.....Já se jím stále zabývám a proto si jdu na hodinu a půl lehnout. Když vstanu, Jano už je nachystán k odchodu, ale já se musim rozkoukat a připravit se k odchodu, což hodinu zabere a tak vyráží napřed.

Po hodině a něco konečně vyrážím i já na noční výšlap. Následující úsek na další checkpoint je nejtěžší co se týká navigace a při odchodu mi jeden z organizátorů přeje co nejméně bloudění. Takže radši rovnou měním baterie v gps přistroji a každou chvíli do něj koukám. Papírovou mapu jsem už nadobro schoval do batohu a spoléhám se na technologii. Cesta vede přes rašeliniště a pastviny se spoustou kamenných ohrad. Přes tyto ohrady se leze přes nenápadné schůdky či vrátka. Stačí se seknout a vlízt do špatný ohrady a po pár stech metrech zjistíte, že žádný přelez či vrátka tu nejsou. Buď se můžete vrátit nebo lézt přes kamennou zeď do té správné ohrady. Navíc jak je tma, tak chybí jakékoliv orientační body a poznat, že zrovna uprostřed louky máte uhnout do prava když cesta nikde není, je opravdu těžký úkol. A tak se stane, že si prostě trošku přidáte na kilometráži. Někdo si přidá více, někdo méně. Janovi to dnes chutná hodně a tak si pořádně přidal. Po ani ne hodině chůze dojdu čelovku a překvapí mě, že patří Janovi. Hodinu bloudil než se dostal na správnou cestu. Ale nevypadal, že by ho to nějak rozházelo. Pokračujeme tedy spolu. Za námi ještě klopýtá jeden závodník a moc rádi ho opouštíme. Je to totiž debil a s nima není radno dlouho setrvávat. Hodiny plynou pomalu, bahno se zmocňuje hladově našich chodidel a tak nějak na mě doléhá krize. Necesta vede po rozlehlých rašeliništích a postrádá zábavu. Dostávám se do stavu rašeliništních bludů. To znamená, že se uzavřu do kužele čelovky, koukám pouze před sebe, chce se mi spát a kolem sebe začnu vnímat stromy, baráky a zdi. Ale když se rozhlédnu, všude jen prázdno a rašeliniště. V krizi se ocitá i Jano. Jako doktor si diagnostikoval žaludeční vřed a nemůže skoro vůbec jíst. Když to zkusil, tak hned začal dávit žaludeční šťávy. Motáme se tmou jako dva opilci navracející se k ránu z hospody domu. Jano situaci občas zachrání nějakou přednáškou z jeho oborů či zážitkem. Výsledkem je, že si začnu v duchu mluvit slovensky. Nahlas se ale moc neodvažuji, protože si slovenštinu vylepšuji svými vymyšlenými výrazy, kterým se občas směji i já. Ale není nad to se umět trochu mlčky pobavit. Slovensky rozmýšlím až do konce závodu.
Trošku bloudíme a ani jednomu z nás to nechutná. Je pět hodin ráno a my se doplazíme do Greenhead, kde podle pořadatele mají být věřejný záchody a záchranáři s teplou vodou. Těšíme se, že sušenou expediční stravu uvedeme zase do mokrého stavu a chvilku odpočineme. Na veřejný záchody dojdeme. Radost stoupá, ale záhy klesá k nule, protože tu jsou jen ty záchody. Naštěstí jsou otevřený a otevřenej záchod, dobrej záchod. Koukám do mapy a ty správný kadibudky jsme museli, uzavřeni do svých světů, minout. Jídlo nebude. Sesouváme se před kabinky na zem a opřeni o zeď oba dva upadáme do krátkého mikrospánku. Po procitnutí moje tělo není nadšeno, dala se do mě zima a nálada je na bodu bahna. Naštěstí bahno pod nohama mizí a za ranního šera potkáváme Hadriánův val, o kterém jsem slyšel jenom v dějepisu. Nyní u něj stojím a ač jsem nedával ve škole pozor, tak mam pocit významné historie. Je to pořádnej val a třináct kilometrů nemusíme řešit navigaci, protože jdeme podél něho. Což znamená nahoru a dolu. Celkem příjemná změna. S denním světlem stoupá i trochu energie, ale touha zastavit po celonočním pohybování se a odpočinout si je ohromná. Na obou patách mám puchýře a ty už by na chvíli potřebovali z boty ven, alespoň na pár minut. Proto sedám na jeden z hadriánových kamenů a užívám si tu slast vyzout si boty a na chvíli ukázat chodidlům co se děje venku. Následuje dalších pár hodin chůze podél zdi v polomrtvém stavu. Z toho mě proberou dva závodníci co šli kratší trasu a teď fandí. Chvilku s námi jdou a to mi pomůže. Nadšeně mi ukazují strom, na kterým seděl Sean Connery, když točil Robina Hooda. Jo, je to pěknej strom, ale Robina Hooda jsem neviděl, nebo si to nepamatuju, a jak vypadá Sean Connery si taky nevybavuji, tudíž mě tato informace úplně neohromila. Na rozdíl ode mně jsou tím nadšeni a tak se mě ptají, jestli se chci vyfotit před tím stromem. V jejich očích vidím, že jediná má odpověď může být ano a tak nadšeně kývám. Po fotce se stromem pokračujeme dál a opouštíme Hadriánův val.

Po čtyřech dnech vidíme konečně kousek lesa. Je to zázrak jít lesem a vidět okolo sebe stromy. Přichází další krize a už se nemůžu dočkat posledního checkpointu. Ale je jasné, že vzhledem k relativní blízkosti cíle (70km), bude touha vyrazit co nejdříve silnější než touha po odpočinku. Naše tempo je hodně pomalé a těchto 65km z Alston trvá neskutečně dlouho. Ale už už ho cítím, asfaltka a po ní kousek do Bellinghamu, posledního checkpointu závodu a s ním i velká naděje toho, že uvidím i cíl. Teď si ale urgentně potřebuji na chvilku lehnout...

Spine race - Axis, Atlas, hlava, konec

Bellingham, poslední zastávka na této pouti a posledních 68km do cílového obratle, Kirk Yetholm. Na checkpointu se dohodneme s Janem a Jonem, že pospíme dvě hodiny a vyrazíme společně. Jon je anglán a velkej sympaťák, navíc zná trasu. Už jsem se s ním na trase párkrát potkal a všichni jsme na podobný vlně. Naší skupinku jsme pracovně pojmenovali "Triple J" - Jon, Jano a Jan. Na checkpoint jsem dorazil výrazně znaven, a tak první fází spánku bylo spíše bezvědomí. Z něho mě probudilo až moje tělo, kdy jsem ležíce v kozelci na malým gauči, nemohl natáhnout nohy, a tak mě začali bolet až mě probudili. Když jsem se přemístil na zem, tak dorazil další zřejmě znavený závodník a ihned začal chrápat jak hovado. Takže o budoucnosti mého spaní bylo rozhodnuto. Nastal klasickej před odchodní balící chaos a k tomu ještě přibyla kontrola povinného vybavení organizátory.

V půl devátý večer vyrážíme vstříc posledním zážitkům této cesty. Královna se s námi chtěla rozloučit stylově a tak ze začátku to je opět kvalitní bahenní pochod. Tempo udává Jon a je to dost přísné tempo. Půl hodiny za námi se chystal vyrazit další závodník, a při jeho zkušenostech hrozilo, že pokud nás dostihne, tempo s ním bude neakceptovatelné. Takže aby jsme ho odradili od případného pronásledování, valili jsme hlava nehlava, aby si při pohledu na naše pohybující se tečky řekl, že to už nemá cenu se za námi honit. Co si řekl netuším, ale já jsem věděl, že pokud Jon nezvolní, budu muset zvolnit já. Aby mi to zvolňování tělo usnadnilo, tak na mě přichází spánková krize. Zařadím se na konec vláčku a tam si hraji se svou spánkovou vílou. Občas upadám do stavů, že si ani nepamatuji některé úseky a občas mi vláček trochu ujíždí. Ač mé tělo již nespolupracuje, má mysl drží a vím, že se Jana a Jona nesmím pustit, jinak to bude ještě zajímavý pochod. Bahno střídají rašeliniště a já za chlapci klopýtám jak Alenka v říši divů po požití houbiček. Ale své krize se snažím prožívat potají a dělám, že se nic moc neděje. Na chvilku mi pomůže svěží a studená voda z rašeliniště na můj obličej. Dokonce se ujmu na chvíli tempa. Jenže pak se dostaneme do lesů a na cestu. Měla by to být velká úleva, žádný bahno a mokro. Jenže Jon nasadí takový strojový tempo, že za ním plápolám jak hadr na holi a nechybí málo abych odpadl. Opět se dostaví na kus řeči má spánková víla. Už si s ní nechci povídat a naštěstí si vzpomenu, že mam v batohu kofeinový tablety. Hned jednu rozkoušu, čímž vypiji pár šálků kávy. Výsledek je znát a já se probouzím z letargie. To ovšem neznamená, že jsem schopný lépe se držet Jona. Ten jede jak mašina a nepolevuje. Když na něj koukám, mám pocit, že jde jak robot. Moje záchrana je, že se ve dvě ráno dostaneme do Byrness na kontrolní stanoviště, kde můžeme zůstat maximálně půl hodiny. Nikdy mi půl hodina nepřipadala tak krátká jako nyní. Stihl jsem si horkou vodou zalít expediční stravu a sníst ji. Organizátorka držela stopky v ruce a hlásila každých pět minut, čímž nejen mě stresovala a tak trochu srala. Zbývalo deset minut do konce a já si stáhl čepici přes oči, že si dám mikrospánek na pět minut. Ale ona časoměřička mi z toho udělala nanospánek a hned za dvě minuty do mě šťouchala ať si už obouvám boty abych to stihl. V duchu si říkám, že je dobře, že jsem zrovna nepotřeboval kakat, protože to bych odcházel se špinavou prdelí.

Dle stylu chůze nám všem kvalitně zatuhli nohy a první kilometr jde z tuha. Pak se ale dostaneme na úbočí skotského pohoří The Cheviots a to je voda, či spíše bahno na můj mlýn. Začínám ožívat a s nastoupanými metry se mi chytá větší a větší slina. Když vystoupáme velice prudké a nechutně bahnité stoupání, tak se opět ocitáme v horských rašeliništích. Jon jde přede mnou a najednou se o půl těla zmenší. Do půl těla se probořil do rašeliniště a nemůže se dostat ven. Pomáháme mu se z toho dostat a pokračujeme dál. V dálce před sebou začínáme vidět čelovku. Nemáme však tušení jak daleko může být a jestli to je vůbec závodník. Ve tmě se velice špatně odhaduje vzdálenost světýlka před vámi a to co vypadá jako kousek, může být několik hodin a naopak, to co vypadá daleko, může být dosti blízko. Když jsme vycházeli z checkpointu, tak tři a půl hodiny před námi vyrážel jeden Japonský mládenec či pán. Čili by to mohl být on. To nás nakopne a stále držíme rychlé tempo. Po nějaké době se opět objeví kužel čelovky, ale jdou v něm už rozeznat stíny a to znamená, že jsme blízko. Jon rozdá pokyny a zařadí tu nejvyšší rychlost. Za chvilku ho máme a nedáváme mu šanci aby se chytil. Jenže díky rychlosti jsme zapomněli na navigaci a zjišťujeme, že jsme sešli z trasy. Když se dostaneme zpět na trať, tak Japončík si to už štráduje zase před námi. To nám radost neudělal a tak se opět šikujeme a vyrážíme za ním. Opět to trvá nějakou chvilku, ale dostaneme ho. Když ho předcházím, úplně cítím jak se nám v duchu vysmívá. Uděláme si náskok pár minut a stoupáme k malé kamenné horské boudě označované Hut 2. Když se k ní dostaneme, Jon zavelí jít dovnitř, protože je zvykem jít dovnitř a chvilku si odpočinout. Je to útulná kamenná místnůstka, kam se vejde tak šest lidí. Je šest ráno a dobrovolník co tu spí, či spíše spal, nám nabízí, že nám uvaří čaj. Přikyvujeme, ale já jsem jak na trní a s napětím čekám kdy konečně vejde ten Japonec. Uběhne deset minut a nic. Mě je jasné, že už nepřijde a že nás opět převezl a pokračoval dál. Asi dost vyděšeně koukám na Jona, protože mi sám řekne, že to jsme asi podělali a měli by jsme jít. Rušíme čaj a chystáme se na třetí předběhnutí Japončíka. Je to hodně do kopce a v mokru, klasika. Jenže ač vidíme jeho kužel čelovky, tak se k němu nemůžeme přiblížit. Jdeme opravdu rychle, ale on se nedá a z jeho stínů lze vyčíst, že kluše. Nikdy nepodceňuj Japonce. Pronásledujeme ho snad hodinu a nic. Jsem vytočenej a jak mi stoupl adrenalin, tak ze mě spadla veškerá únava. Omlouvám se Jonovi a říkám mu, že to prostě musím zkusit, ho do kopce dohnat. Odděluji se od naší Triple J a rozbíhám se. Je to po dlouhý době, co zase běžím. Mám z toho radost a nabíjí mě to. Ještě víc mám radost, když se přede mnou objeví pan Japonec a já ho předbíhám a nechávám za sebou. Váhám jak naložit s tím, že jsem opustil skupinu, ve které jsme si pomáhali a díky ní jsem udržel tempo. Ale radost z běhu, hor a Japonce mě žene dál. Vím, že chlapci nebudou nadšený, že jsem jim frnknul, ale touha pokračovat dál je silnější. Neustále kontroluji gps abych neseběhl mimo trasu, protože to bych už neustál kdyby mě ten Japonec předběhl počtvrtý. Jednou se přece jenom trochu seknu a místo abych běžel na anglické straně plotu, tak běžím na té skotské, kde je víc bahna. Přelezu plot zpět do Anglie a běžím co to jde abych si už konečně mohl sáhnout na tu stěnu hotelu, která znamená cíl. Dostávám se na druhou horskou kamennou boudu, Hut 1. Tam je kontrolní stanoviště a povinná fotka jako důkaz, že jsem tam proběhl. Koukám za sebe a nikoho nevidím. Tím mi povolila psychika a padla na mě únava. Pokoušel jsem se napodobovat běh, ale už to moc nešlo. Seběhl jsem z kopců dolu a pak už to byla jen asfaltka do cílové vesnice Kirk Yetholm. Když se někdo objevil a fandil, tak jsem dělal, že běžím, ale hned jak zmizel jsem přešel do chůze. Ale i kdybych se měl už jen plazit po kolenou, tak se tam dostanu. Však už ji vidím. V závěrečných metrech předvedu běh, úsměv a dotýkám se stěny Border hotelu, což je považováno za oficiální akt k ukončení pouti zvané Spine race. Co vám budu povídat, mě jsem radost neuvěřitelnou. Těžko slovem dají se popsat pocity radosti a úlevy. Nakonec z toho bylo sedmé místo v mužích, časem pět dní a tři hodiny. Celkem 430km plus bloudění a zhruba 10 hodin spánku. To, že jsem byl třetí žena, asi nebudu zbytečně rozpitvávat.

Jsem rád, že mi královna nakonec páteř nezlomila, a že mě nechala pošlapat po páteři její. To by ovšem nebylo možné bez podpory mých partnerů a všech sledovačů pohybující se tečky na monitoru. Děkuji Vám uctivě.

Jmenovitě bych chtěl poděkovat Montane Česko Slovensko, že mi umožnili se postavit na start, a že mě vybavili tím nejkvalitnějším oblečením. Poprvé v životě jsem opravdu ocenil kvalitu a funkčnost oblečení. Je vidět, že angláni vědí co mají ušít do jejich podmínek. http://www.montane.cz/cs/

Děkuji firmě Vertical trade za zapůjčení materiálu do povinné výbavy jako je třeba ultralehký bivak , karimatka, vařič. http://www.vertical.cz/cs/

Nesmírné díky patří také firmě Pod 7 kilo, které jsem oslovil krátce před odjezdem, protože jsem sháněl ten nejlehčí spacák na světě Cumulus X lite 200. Oni se nebáli vlka nic a díky nim jsem ho sehnal a k tomu jsem na cestu dostal ještě nepromokavé ponožky a nožík. Stát u nich v krámě, je jak stát v laboratoři - všechny věci ultralehký a funkční. https://www.pod7kilo.cz/

Poklona a díky kamarádům z Inov8, že jsem nemusel řešit to nejdůležitější - obutí. Celej závod jsem šel v X talon Ultra 260 a neměnil bych (maximálně každejch deset minut za stejný, ale suchý) https://inov-8.vavrys.cz/

Tmavou a dlouhou nocí, mě provázela čelovka Fenix HM61R od firmy Kronium. Já a 150 lumenů jsme si vystačili celou noc Na hlavě jsem neměl jednodušší a funkčnější čelovku než je tato, což je dost důležité. Sedět v bahně v úplné tmě a čekat na světlo bych nechtěl. https://www.kronium.cz/

V neposlední řadě díky Trailpointu a Michalovi za zapůjčení holí a rukavic. https://www.trailpoint.cz/

A taky Janu Kriškovi, za zážitek, kamarádtsví, piva a spousty dalších věcí.

Tak zas někdy.....



Zpět na články

Načítám...